Světovláda a mezinárodní finanční korporace II.

14. 4. 2008 | přečteno: 2876x

Uměle vyvolávané finanční krize

Veřejnosti bylo řečeno, že centrální banka bude ekonomickým stabilizátorem, inflace, ekonomické krize a nepokoje jsou věcí minulosti (toto si zapamatujme pro další řádky). Jak však historie ukázala, pravdou byl přesný opak. Mezinárodní bankéři nyní měli elegantní mašinérii na rozšiřování a dosahování svých osobních ambicí. Například v letech 1914 až 1918 zvýšila centrální banka množství peněz v oběhu skoro o 100 %, následkem toho byly rozsáhlé půjčky malým bankám a veřejnosti. Potom v roce 1920 centrální banka stáhla zpět velkou část peněz z oběhu, což způsobilo, že banky, které měly od ní půjčeno, musely svým klientům vypovědět velké množství půjček a stejně jako v roce 1907 nastal masový výběr bankovních vkladů, bankroty a kolapsy. Zbankrotovalo více než 5040 bank stojících mimo Federální Rezervní Systém. Tím se ještě více upevnil monopol malé skupiny mezinárodních bankéřů. Vědom si tohoto zločinu, poslanec Lindbergh v roce 1921 prohlásil: „Pod rouškou zákona o centrální bance je panika vytvářena vědeckým způsobem. Momentální panika je první vědecky vytvořenou panikou a funguje stejně dokonale, jako když řešíme matematickou rovnici." Avšak panika v 1920 byla jenom zahřátím.

V letech 1921 až 1929 centrální banka opět zvýšila množství peněz v oběhu. To opět mělo za následek hodně půjček pro veřejnost a komerční banky. Na trhu cenných papírů se též objevil nový typ půjčky tzv. marginální půjčka. Velmi zjednodušeně marginální půjčka dovolovala investorovi složit pouze 10 % ceny cenného papíru a zbývajících 90 % bylo poskytnuto prostřednictvím burzovního makléře. Jinak řečeno - někdo mohl vlastnit cenné papíry o hodnotě 100 $, ale k jejich získání mu stačilo pouze 10 $. Tato metoda byla velmi populární. Zdálo se, že každý na trhu vydělával. Tento typ půjčky měl však jeden háček. O její splacení mohlo být požádáno kdykoli a musela být splacena do 24 hodin. Tento krok se nazývá "výzva na dodatkovou úhradu". Jeho typickým následkem je, že majitel musí prodat cenné papíry, které za tuto půjčku pořídil. Několik měsíců před říjnem 1929 J. D. Rockefeller, Bernard Baruch a jiní zasvěcení hráči v tichosti odešli z trhu. 24. října 1929 začali New Yorští finančníci požadovat splacení těchto marginálních půjček ve velkém. To okamžitě na trhu spustilo rozsáhlý výprodej, jelikož každý musel získat peníze na splacení marginální půjčky. Opět nastává masový výběr bankovních vkladů. Zbankrotovalo více než tisíc bank. To bankéřům umožnilo nejen koupit konkurenční banky s výraznou slevou, ale taktéž koupit celé korporace doslova za pakatel. Byla to největší krádež v americké historii (nejvíce je však třeba pohlížet na obrovské lidské neštěstí, které tyto bezohledné kroky nenasytných kapitalistů způsobily v domácnostech milionů amerických rodin, na tisíce mrtvých a zbídačených lidských existencí, dětí nevyjímaje). To však ještě nebyl konec… Místo toho, aby centrální banka zvýšila množství peněz v oběhu a uzdravila tak trh z kolapsu, stáhla z něho peněz ještě více a tak způsobila jednu z největších depresí v historii. Znovu rozhněvaný poslanec Louis McFadden, dlouhodobý odpůrce bankovních kartelů, začal prosazovat trestní odpovědnost vůči vedení centrální banky. O kolapsu a depresi prohlásil: „Byla to precizně naplánovaná událost. Mezinárodní bankéři chtěli do společnosti přinést zoufalství, aby se mohli stát vládci nás všech." Po dvou neúspěšných pokusech o jeho zavraždění byl třetí pokus úspěšný… McFaddena otrávili na banketu před tím, než mohl prosadit trestní odpovědnost vůči vedení FED.

Po tom, co bankéři zubožili společnost, rozhodli se odstranit krytí bankovek zlatem (zlatý standard). Aby to mohli udělat, potřebovali získat zbývající zlato v systému. A tak pod záminkou "pomoci ukončit ekonomickou depresi" přišel v roce 1933 Zákon o povinnosti odevzdat zlato. Pod hrozbou desetiletého trestu byl každý Američan povinen odevzdat všechny zlaté předměty do státní pokladnice. Tím byla veřejnost obrána i o poslední málo bohatství, které jí zůstalo. Koncem roku bylo krytí bankovek zlatem zrušeno. Když se podíváte na dolarovou bankovku z doby před r. 1933, je na ní napsáno, že je směnitelná za zlato. Když se podíváte na dolar dnes, stojí tam, že je to legální prostředek k platbě, což znamená, že není krytý absolutně ničím. Je to bezcenný papír. Jediné, co penězům dává hodnotu, je to, kolik se jich nachází v oběhu (proto se dnes také obchoduje s nejcennější komoditou světa – ropou v dolarech, pokud by někdo chtěl USA srazit na kolena, musel by odstranit tento měnový monopol, jako se o to pokusil Saddám Husajn vytvořením Arabské ropné burzy, která měla obchodovat právě v eurech – jak to dopadlo, všichni víme). Proto moc regulovat množství peněz je totéž, co regulovat jejich hodnotu a rovněž moc, kterou je možno celou ekonomiku a společnost srazit na kolena. „Dejte mi moc nad penězi celého národa a potom mi bude jedno, kdo tvoří zákony." M. A. Rothschild, zakladatel bankovní dynastie Rothschildů.

Je důležité jasně pochopit, že centrální banka je soukromá společnost. Slovo "federal" (centrální) je stejné jako asi Federal Express. FEB sleduje vlastní zájmy a vláda USA nemá v podstatě žádný prostředek na její regulaci. Je to soukromá banka, která vládě půjčuje peníze pro celou zemi za úrok. To je úplně stejný model, jako podvodnický centrální bankovní model, ze kterého se země snažila utéci, když při Velké revoluci vyhlásila nezávislost.

autor: Pozorovatel | tisk | zpět