Anarchisté a jejich praktiky

8. 2. 2007 | přečteno: 12411x

Proti fašismu jakýmikoliv prostředky
Asi takto zní alibistické heslo anarchistů, které má ospravedlnit prakticky jakékoliv svinstvo, kterého jsou schopni. Jsou sice proti násilí, proti překrucování faktů a lžím jaké vyčítají vládnoucím politikům, ale když jde o to někoho pošpinit nebo někoho napadnout, musí jít teoretická morálka stranou. Potom jde o to použít v jejich tiskovinách a na webu ta správná slova. Lež a překrucování? Ne, osvěta. Násilí? Vůbec ne. Jen „přímá akce“. Skuteční mistři slova, (alespoň pokud jde o jejich ideové vedení), které svými schopnostmi zdatně konkurují našim poslancům. Je nepřehlédnutelné, že anarchistům velmi záleží na tom, jak je vnímá společnost. Jaké to však je, když někdo sloupne pozlátko z těchto politických deviantů a pokrytců? Máme tu jeden příklad. V roce 2002 se o radikální levici zajímal časopis Týden (číslo 13). Zajímavá je výpověď bývalého člena Federace Sociálních Anarchistů, který ale později stihl působit i v Antifašistické akci: „Ti lidé trpí neustálou paranoiou. Jsou to primitivní mlátiči a demagogové… začali si přisvojovat zásluhy, na kterých neměli žádný podíl. Začali si vymýšlet důvody demonstrací, psali lživé články, nalhávali si různá napadení.“ Potřebuje toto komentář, myslím, že ne. Přesto tu jeden máme: „Tyto sekty (radikálně levicové skupinky) se velmi často vrací k minulosti ještě starší a vyhrávají boje, jež  v dějinách prohrála ruská Všesvazová strana komunistů – bolševiků, eventuálně španělská Národní konfederace práce. Vyhrávají je pochopitelně jen na papíře svých vlastních textů, zatímco v realitě budou do zblbnutí prohrávat mnohem podstatnější boj – boj o bezpředsudečné pochopení skutečnosti, která obklopuje je samotné.“ Komu patří tato slova, že by nějaký nenávistník z Národního Odporu? Ne, Ondřej Slačálek –  guru českých anarchistů. O tom, že tu máme pokrytecké demagogy s hlavou v oblacích, není pochyb. Stejně jako o tom, že jakékoliv prostředky použijí proti komukoliv, kdo se jim znelíbí a to včetně jejich soudruhů. Z výpovědi bývalého člena levicových bojůvek jasně vyplývá, že na antifa scéně vládnou její šéfové tvrdou autoritativní rukou a jakýkoliv nesouhlas je postihován minimálně vydíráním, spíše však násilím.
 
Antifašismus jako marketingový tahák
Zájem mládeže o politiku je v dnešní době přibližně na bodu mrazu. Jak tedy přitáhnout pozornost teenagerů a vštípit jim větší něž malé množství bolševických ideálů? Toť otázka, která na sjezdu trápí nejednoho soudruha. Zatímco stará garda z KSČ(M) se rozhodla veřejně agitovat na školách všeho druhu, internetový bojovníci a úderka svazáků z časopisu A- kontra na to jde od lesa. Jejich antifašismus to je především slídění po různých internetových chatech a fórech. Sbíráním informací ze života příznivců white power scény ve virtuálním světě tráví jistě nemálo času. Tyto informace pak tvoří páteř a často hlavní a jediné téma jejich protifašistických článků. Článků, které nepostrádají bulvární charakter a nechybí v nich pikantnosti ze soukromí politických protivníků. Články, jež jsou tím pravým důvodem k návštěvě webové stránky nebo ke koupi časopisu. Zajímalo by někoho, co inspirovalo Marxe k sepsání jeho Kapitálu, asi těžko že? Ale nové (nebo staré, ale jinak formulované – boj všemi prostředky je boj všemi prostředky soudruzi) informace, které dal dohromady rudý paparazzi si jistě najdou své čtenáře. Často právě z řad alternativní mládeže, která sice nosí trika s obrázkem Che Gueavary, občas učiní svůj alternativní mozek ještě alternativnějším po nějakém jointu, ale výhybka doleva na jejich životní cestě ještě není definitivně přehozena. Rudá propaganda v dějinách lidstva byla většinou chabá, a proto také po vítězství  proletariátu následovali tvrdé represe a odklízení těch, kteří se probrali z rudého snu. Správně upravené články o všeobecně negativně medializovaných „fašounech“ jsou tak jedinou stravitelnou návnadou, se kterou by někdo mohl spolknout i nějaké to ideově výživné sousto.

Antifa - bojovníci proti všem
Mýtus vytvářený anarchisty z nich má učinit v očích veřejnosti bojovníky proti všem podobám totality. Poslední spravedlivé v boji za svobodný svět. Zatímco se ale občas vyrojí jako odpůrci nějaké demonstrace pořádané ultrapravičáky, kteří podle nich chtějí vzkřísit temný zlořád, nikdy jsem nezaznamenal, že by se antifa pokoušela narušit nějakou komunistickou akci. Přitom komunisté nastolili v mnoha zemích světa totalitu nejhrubšího zrna a výsledky jejich práce sklízíme dodnes i u nás. Nebyl snad pro moudré anarchisty komunistický režim totalitní? Není potřeba komunismus vykořenit než nabere na síle ? Odpověď je v tomto případě jednoduchá. Přece si anarchisté, občas sebe nazývající jako anarchokomunisty, nebudou kálet do vlastního hnízda. Že jsou ideově mimo veškerou politiku a zachovávají si nadhled? Takový obrázek by jim jistě vyhovoval, ale to by asi nesměli při protestech proti zasedání MMF kráčet bok po boku s panen Ransdorfem a dalšími psanci této země pod srpem a kladivem. Takže i když je každý anarchista rudý až do morku kostí, ve snaze rozšířit ubohou členskou základnu se mu to jaksi nehodí. Zanechme ale ironie a podívejme se na věc z jiné stránky. Po tzv. sametovém podvodu v roce 1989 zůstalo na důležitých postech ve státní správě spousta komunistů, kteří podají anarchistům v nouzi (vazba, trestní stíhání) pomocnou ruku a to naopak společné smýšlení přijde vhod. Když například v roce 1998 Michal Patera z násilnického spolku Federace Sociálních Anarchistů střílel z pistole po údajném neonacistovi, byl jeho čin po několika měsících vyšetřování překvalifikován z pokusu o vraždu na nutnou sebeobranu a Patera byl nakonec soudem osvobozen. Stačilo by na tento postup orgánů činných v trestním řízení pár koncertů a demonstrací uspořádaných jeho anarchistickými soudruhy? Ať si na tuto otázku zkusí odpovědět každý sám. Další člen FSA Václav Jež střílel na neozbrojené nacionalisty a jednomu z nich prostřelil rameno. Rovněž v tomto případě byl čin překvalifikován na nutnou obranu a Jež po necelých dvou letech opustil vazbu. Dovedete si představit, že by střílel nacionalista a dopadl stejně? No nebudeme se pouštět do vědeckofantastického žánru.

Boje proti komunismu ze strany antify se tedy pochopitelně nedočkáme. Kdo je další na jejich dlouhém seznamu politických neřádů? Ano, jsou to pravicové a tedy v jejich očích kapitalistické strany. Viděl někdo snad zakukleného Timura a jeho partu, jak protestuje před budovou, kde ODS navrhuje škrty v sociální oblasti? Samozřejmě, že ne. Zákon proti extremismu byl ušit na míru především proti ultrapravici, tak proč proti sobě popouzet mocné a riskovat zájem policie, když útoky proti neonacistům přitáhneme mediální pozornost taktéž a ještě navrch získáme punc protifašistických bojovníků? A kdyby snad zazněl v hloučku náctiletých revolucionářů kritický šum, tak zplodíme nějaký ten plamenný článek nebo dáme někomu přes hubu a naše image zůstane neporušena.

Překroutit či zamlčet?
V textech na webu antifa.cz se můžeme dočíst jistě mnoho zajímavostí. Nikdy tam ale neuvidíme nic o náznaku úspěchu ultrapravice i kdyby byl sebevíc do očí bijící. Nedivme se, jsme na stránkách antify. A jak už bylo výše uvedeno, v žonglování se slovy dovede pár vyvolených mnoho. Tedy určitě ve věcech týkajících se nacionalismu. Ve věcech obhájení vlastní ideologie a nebo nabídky nějakého řešení jakékoliv sféry lidského počínání jim slova chybí. Samozřejmě kritizovat je snadnější. Ale k věci. Když už jsou levičáci nuceni přece jen polemizovat o svém neúspěchu, tak napíší: …neonacisté se nakonec zmohli jen na to, že zbili holku. Což se těžko vyvrací a s nějakým dokazováním si také hlavu nelámou. Ovšem když sami hází kameny a sklo do davu, v kterém jsou ženy, je to samozřejmě „jen“ boj všemi prostředky. Oblíbeným evergreenem je též bajka o útoku neonacistů v přesile. Když si před pár lety udělala pražská afa výlet na Vysočinu, domluvila si konfrontaci tzv. deset na deset s místními nacionalisty. Jaké bylo pro místní překvapení, když na ně na místě střetu vyběhlo čtyřicet rudých gentlemanů? Pravděpodobně malé. Další typickou věcí je, že když na předem avizovanou akci přijede dvacet pomatenců místo ohlašovaných dvou set, žádný článek se nikde v levicovém tisku neobjeví.

Malé poučení na závěr
To, že nějaká levičácká kapela nemá dostatek financí na natočení kvalitního cédéčka a na její koncerty chodí dvacet lidí, z ní ještě nedělá undergroundovou skupinu. Zvláště, když stejně smýšlející spolky ze západní Evropy vydávají svou rudou září zalitou hudbu u velkých nadnárodních firem hudebního průmyslu a jejich songy jsou běžně hrány v komerčních mediích. Underground byl vždy o zakázané myšlence. O hlásání názoru, který se příčí systému. O policejních represích a soudech. Proto hlásat, že anarchistické hudební počínání je nějakou revoltou v době, kdy se na vás směje áčko v kroužku z časopisu Bravo, asi není to pravé ořechové.

autor: zasláno e-mailem | tisk | zpět