Ve Foglarově duchu

18. 4. 2005 | přečteno: 9074x

Ač časopis Reflex, jenž považuji za nejohavnější výkladní skříň multikulturního světa běžně nekupuji, protentokrát jsem udělal výjimku. Nemohl jsem si totiž nechat ujít, jak ubohá lidská kreatura (Jiří Doležal) špiní jedny z nejfantastičtějších (převážně) mladých lidí, jaké jsem za svůj život poznal.

Byl jsem vychováván ve foglarovském duchu. Čestnost, kázeň, kamarádství. To bylo také příčinou, proč jsem se po téměř celý život stranil společnosti, jež stála na základech negujících mou životní filozofii. Měl jsem pouze několik přátel, kterým jsem věřil (a těm, kteří ještě žijí, věřím doposud), ale ti ostatní... Škoda mluvit. Nikdy jsem nebyl typem bojovníka, spíše se cítím filozofem zžírajícím se tíhou existence v absurdním prostředí.

I já jsem se nechal obalamutit jako malé dítě a cinkal jsem tenkrát na Václavském náměstí klíčemi. Byla to dětinská naivita, ale člověk v koutku duše tehdy věřil, že už to musí být ONO. Teď nebo nikdy… Jak hrozně jsem se mýlil, jsem poznal záhy.

Rychlé šípy, hrdinové mého mládí, se nevrátily. Okamžiky relativní svobody vystřídal naprosto stejný teror jaký panoval za „komančů“. Čas plynul a já se již smířil s tím, že Mirek Dušín, Jarka Metelka, Jindra Hojer, Rychlonožka a Červenáček patří historii pohřbené „vítěznými mocnostmi“ a jejich rozdělením poválečné Evropy.

Řízením osudu se mi v roce 1998 dostal do rukou leták nově vznikající organizace Národní aliance - „Lidé zemí koruny svatováclavské!“. I přes vrozenou a celý život utvrzovanou skepsi se v mé duši opět vzkřísila ona jiskřička naděje. ŽE BY? Bedlivě jsem sledoval jak se toto uskupení dostává do povědomí lidí. Jejich materiály, jejich slova lahodily mým uším. Uším Červenáčka z Rychlých šípů, Červenáčka s šedivými vlasy… Po mnoha dopisech, které jsme si vyměnili a ze kterých jsem zjistil, že ti (převážně) mladí lidé hledají totéž, co já. Hledají Mirka Dušína, Jarku Metelku, Jindru Hojera, Rychlonožku a Červenáčka. Jsou to idealisté a snílci s nezměrnou vůlí proměnit své sny ve skutečnost. Fandil jsem jim a fandím jim stále. Ač jsou proti nim vedeny špinavé mediální kampaně, ač jsou systémem pronásledováni, já vím svoje. Poznal jsem novou generaci Rychlých šípů, ostatně, vzpomeňme, jak hovořili komunisté o svých odpůrcích.

Ale zpět k onomu časopisu (Reflexu). Ani Dlouhé Bidlo, špinavý Štětináč a ufňukaný Bohouš by mezi sebe nevzali ušmudlaného feťáčka Jiřího Doležala, který v 36. čísle zmíněného obskurního časopisu, jako již mnohokrát, chrlí slova plná zloby a nenávisti. Snad jen jediná věc mne na jeho článku zaujala: Fotografie, na níž policisté odvádějí mladíka kvůli nápisu na jeho triku. Zcela zřetelně je vidět, co na inkriminovaném triku je. Je tam nápis Blue eyed devils. Anglicky umím jen velmi málo, nicméně má chabá znalost tohoto jazyka mi postačí k tomu, abych věděl, že nejde o žádné „závadné“ heslo. Možná však jen nechápu „společenskou závadnost“ tohoto textu. Nejspíš nejsem „in“, stejně, jako nejsou „in“ Rychlé šípy.

autor: MUDr. Antonín Dubský | tisk | zpět